Léčíme tělo i ducha aneb Kůň je mým parťákem
Když nedělá, tak svůj čas věnuje dětem a koním. Zabývá se hipoterapií a vyučuje i voltiž. O kom je tady řeč? O koních samozřejmě, ale v hlavní roli je naše kolegyně Klára Glacová z Kontaktního centra. Jak se ze záliby stává závislost, která jí dělá nejen velkou radost, ale také pomáhá.
Hipoterapie léčí tělo i ducha
Každé pondělí, pátek a neděli věnuji svůj čas dětem, které mají těžký hendikep, konkrétně jim chybí šedá kůra mozková a rozdělení mozkových hemisfér. Jsou to tedy děti, které, řečeno s nadsázkou, netuší, co jsou životní starosti. Neuvědomují si to. S hipoterapií jsem začala před třemi lety, kdy se mi ozvala kamarádka, která má dítě s výše popsaným postižením. Tělo dítěte se nedostane bez pomoci do 1. vzpřímení (do sedu), mozek dítěte tělo neovládá.
Mým úkolem je nachystat koně, dále udržet stabilní pohyb koně a případně přidržovat dítě v požadované pozici. Spolupracuji s fyzioterapeutkou, která určuje polohy dítěte na koni. Pohyb je přirozený a kopíruje chod koně. Dítěti se touto jízdou prokrví celé tělo, zapojí svaly středu těla, které jinak nepoužívá, vnímá prostor, a hlavně má emoce.
„Hipoterapie tak lečí tělo i ducha a mohu říct, že nejen dětem, ale i mně.”
Když koníci pomáhají
Realizuji se v koňském světě a přijde mi to naprosto smysluplné. Každá terapie je velmi individuální a někdy velmi emotivní – třeba když se dítě s postižením na koni poprvé v životě rozesmálo a byl mu už jeden rok. Jeho maminka plakala štěstím.
Pak vám přijdou starosti každodenního života malicherné, mnohdy úplně zbytečné.
Hipoterapie pro děti probíhá 2 - 3krát týdně, respektive pokud jsou dítě i kůň připraveni na pohyb. Realizujeme se v naší mateřské stáji pod jezdeckým spolkem Chorpos Starý Bohumín. Bohužel nemáme kapacitu pojmout tolik dětí, kolik bychom chtěli, protože se hipoterapií zabýváme dobrovolně. Výsledky ale stojí za to.
A pak je tady voltiž…
Je to gymnastika či tanec na koni. Jde spíše o umění, které je fyzicky i psychicky velmi náročné a chce notnou dávku trpělivosti, píle a odvahy. A je také jednou z deseti jezdeckých disciplín, které jsou uznávány Mezinárodní jezdeckou federací.
Voltiž vlastně vznikla z hipoterapie. Začala s voltiží v 8 letech a reprezentovala tehdy několik jezdeckých klubů v rámci ČR, dokonce i v zahraničí. Svoji kariéru jsem ukončila v 17 letech. Tehdy jsem dala přednost studiu.
Kdo umí, ten učí
Dnes voltiž neziskově vyučuji, je součástí mé práce s dětmi a koňmi. Působím jako hlavní trenér a naše děti jsou teprve v začátcích. I přesto jsme letos absolvovali dvoje závody a skončili jsme na 3. a 4. místě v rámci Severomoravské oblasti. Byl to skvělý úspěch.
Díky voltiži si děti osvojí rovnováhu, naučí se vnímat rytmus a pohyb koně, tím zpevňují celé tělo, zároveň je nutné mít týmového ducha a důvěřovat svým spolucvičencům a koni.
Výcvik koně je v hipoterapii i voltiži velmi časově a fyzicky náročný. Já ráda překonávám své limity, a proto život s koňmi byl pro mě impulzem i pro to, abych se začala plně věnovat voltiži.
Stát na koni a vědět, že pro vás udělá to, co po něm chcete, je neskutečný zážitek.
Najít takového koně je mnohdy velmi náročné. Teď jsme s výcvikem v úplných začátcích. Kůň se musí vyrovnat se svojí rovnováhou, natož pak se dvěma cvičenci. A hlavně ho to musí bavit!
S dobrovolnictvím nám pomáhá město Bohumín, Dům dětí a mládeže Bohumín, Jezdecký spolek Chorpos i rodiče „našich“ dětí. Poté mám k sobě ještě dvě pomocnice.
Kůň je mou oporou
Provází mě celý život. Mám svého koníka, který je mým parťákem. Chodím s ním běhat, koupeme se v jezeře, což úplně zbožňuje, vydáváme se na projížďky do přírody…
Po práci je to úžasný relax a zároveň si dám pořádně do těla. A úžasný je i pocit, že tak obrovské zvíře je vlastně vaším přítelem, naprosto vám důvěřuje a je vaší vrbou v těžkých časech. Třeba při kovidu, jsem byla pořád na koni!
