Něco málo o Vánocích
Vánoce máme spojeny s oslavou narození Ježíše Krista a společně s Velikonocemi a Letnicemi se řadí k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu. Váže se k nim spousta zvyků a tradic, z nichž některé pocházejí ještě z předkřesťanského období a souvisely s oslavou slunovratu.
U nás se nejvíc těšíme na 24. prosinec neboli Štědrý den s rozzářeným a ozdobeným vánočním stromkem, pod kterým se nacházejí zabalené dárky. Pokud by chtěl někdo vidět zlaté prasátko, musí držet až do večera přísný půst. Při štědrovečerní večeři u slavnostního stolu by se měla sejít celá rodina. Podává se rybí polévka, po níž následuje kapr s bramborovým salátem. Na tácech je vyskládáno vánoční cukroví.
Prostřeno by mělo být pro jednoho nečekaného hosta navíc, pod jeden z talířů se může dát mince. Kdo ji najde, měly by se ho po celý příští rok držet peníze. Stejně tak několik kapřích šupin pod talířem má zajistit dostatek financí. Pozor, od štědrovečerní večeře se až do dojedení nevstává, maximálně může takto učinit hospodyně. A další štědrovečerní tradice? Namátkou lití olova, krájení jablka nebo pouštění lodiček spojené s věštěním budoucnosti. Svobodné dívky házely střevíc přes hlavu. Když dopadl patou ke dveřím, zůstanou doma, špička ke dveřím značila brzké vdavky.
Klidný Boží hod vánoční
Nejvýznamnějším vánočním dnem je ale Narození Páně neboli Boží hod vánoční 25. prosince. Právě tehdy se totiž Ježíš Kristus podle tradice narodil a začínala vlastní oslava těchto svátků. Co tedy bylo pro Boží hod vánoční v dřívějších dobách charakteristické? Konaly se návštěvy kostelů a prováděla se svatá přijímání. Členové rodin se sice navštěvovali, jinak se ale doporučoval odpočinek s hojností jídla – hlavně tučného, jako třeba husa nebo kachna s knedlíky a se zelím –, aby se lidé vydatně posilnili.
Zakázáno bylo vykonávat jakoukoli práci, žádný úklid či třeba jen stlaní lůžek, dokonce se někde lidé ani nemyli a nečesali. V obydlích nesmělo viset žádné prádlo a nemělo se příliš hovořit, ale spíše vnitřně rozjímat, aby nedošlo ke znesvěcení tohoto svátečního dne. Z toho důvodu se třeba i dobytku ve chlévech zavazovaly tlamy.
Rozjívený Štěpán
Oproti rozjímavému Božímu hodu vánočnímu se svátek sv. Štěpána neboli druhý svátek vánoční 26. prosince nesl ve výrazně jiném duchu. Děti, ale často i méně majetní dospělí vyráželi na koledu, aby si přilepšili. V tento den mohla čeleď měnit po celoroční službě hospodáře a odcházet k jinému. Při rozloučení obdrželi čeledíni i děvečky výslužku, ať už jídlo, drobné peníze nebo i kusy oblečení. Lidé se veselili a doma i při hospodských zábavách si vydatně připíjeli na krásu, sílu a zdraví. V obydlích se ve velkém smejčilo a na slavnostním stole nesměla chybět pernatá drůbež.
Vzhledem k tomu, že sv. Štěpán, který skončil v 1. století jako mučedník ukamenován, byl považován za patrona koní, se v tento den tato zvířata svátečně hřebelcovala a jezdilo se s nimi na vyjížďky. Zvyk zvaný „štěpánování“ pak spočíval v tom, že mládenci metali dívkám svěcené obilí do obličeje, aby jim zčervenaly tváře a ony byly pěkné, zdravé a brzy se vdaly. Jestli u toho některá nepřišla náhodou o zrak, není známo.
