Od Toulavé kamery po víkendový job snů

Povolání průvodce není pro každou povahu. Musíte ovládat desatero řemesel – být hlasatelem, bavičem, číšníkem, historikem, tlumočníkem, psychologem, závozníkem, operátorem letového provozu, kutilem a geografem. K tomu všemu musíte být empatická a vždy se usmívající kombinace Děda Vševěda a Angeliny Jolie. Tohle o víkendech zvládá Jitka Slaninková, specialistka oddělení právního vymáhání pohledávek.

Co si pamatuji, cestování mě bavilo od nepaměti. S rodiči jsme občas vyjeli na Slovensko, v dospívání jsem vyrazila i na čundr. Pak přišla doba, kdy jsem se stala matkou tří dětí a moje priority se totálně změnily. Výletování bylo jen po blízkém okolí nebo jsem virtuálně cestovala s Toulavou kamerou a Objektivem a snila jsem.

Správně praštěný parťák

Poté, co moje potomstvo vyletělo z hnízda, se mi touha po poznávání nepoznaného vrátila. Naštěstí jsem potkala stejně praštěného člověka jako jsem já – Standu. Podle mě je mnohem větší maniak a pro cestování je ochoten obětovat víc, než je zdrávo. Za 7 let společného bytí a žití jsem s ním poznala kus světa. A dalo by se říct, že i více než za celý můj předešlý život. Do 47 let svého života jsem poznala jen kousek Slovenska a Polsko těsně za hranicemi. Poprvé u moře jsem byla v pětačtyřiceti. A to jsem se ani neokoupala.

Foto: Kavkaz za úplňku

Se Standou jsem viděla v průběhu pěti let kus světa, zažila vzácné chvíle. Tančení valčíku uprostřed náměstí v běloruském Grodnu při jejich oslavě Dne vítězství (9. května), plavbu po trávě lodí v Polsku, několikametrové mořské vlny v Irsku, pálení očí při koupání v Mrtvém moři, gruzínské ne-cesty a zasněžený Kavkaz za úplňku, písečnou bouři nebo nomádské osady v Jordánsku.

Zavazadlem na otočku

Foto: Odjezd z Chorvatska

Vzpomínám, že jsme se o prázdninových víkendech téměř neviděli. Já jezdila na sever a on na jih Chorvatska. A tak jsme si aspoň vzájemně vyměňovali zážitky a poznatky z cest. Na Istrii jsem jezdila jen 2 roky, protože pak nastala doba covidu a cestování téměř ustalo. Než začala cestovatelská doba temna, moje cestovní kancelář vypravovala týdně běžně z Ostravy cca 15–20 autobusů klientů do Chorvatska, v létě 2020 se to drasticky snížilo na 1–2 autobusy. Ale já jsem byla i v tomto nepřejícím čase tou vyvolenou, která mohla na jih Evropy zamířit několikrát v čase prázdnin. Dalo by se říct, že když klienti jedou na týden na dovolenou k moři, já si stejný čas nastřádám víkendově.

Co obnáší práce Pamely?

Organizaci, koncentraci, reprezentaci, komunikaci a chuť to dělat.

V pátek v odpoledních hodinách si obléknu tričko cestovky a z kancelářské myšky se stává TP. Jsem vlastně taková Pamela z Účastníků zájezdu, která musí zajistit, abychom všechny naložili včas, nezapomněli nikoho cestou, aby byli klienti spokojeni a aby vždy dostali informace, které potřebují. Je to adrenalin. Mými neustálými pomocníky jsou seznamy klientů s jejich požadavky, místa nástupu a výstupu, odjezdy autobusů, rozpisy sedadel dle požadavků klientů a barevné fixy.

Jako TP se neobejdu ani bez dobré komunikace a spolupráce s řidiči a delegáty. Pokud někdy nastala nějaká nepříjemnost, vyříkali jsme si to bez účasti klientů. Někteří řidiči byli už v půlce sezóny pracovně unaveni a bohužel to dávali najevo, vlídně jsem je na jejich nefér jednání upozornila a ono to zabralo. Nebyli sice miloučcí a happy, ale nebyli protivní a neurvalí. Mnohdy si během cesty vyslechnu od řidičů hodiny příběhů, to aby se jim dobře jelo.

Dva na jednom sedadle?

Práce TP je práce s lidmi a asi ne každý by byl ochotný ji dobrovolně dělat ve svém volnu. Kolik klientů v autobuse, tolik povah, tolik názorů. I když mi nejsou některé věci zrovna po vůli, je třeba vyslechnout a s pochopením se usmát. Někdy je potřeba zaujmout striktní postoj a trvat na něm. Nejednou se mi stalo, že si klienti chtěli obsadit volnou sedačku – bylo více zájemců, ale jen jedna dvousedačka volná. Pokud nemá klient předem zaplaceno druhé volné místo, musím trvat na tom, že sedačka bude po celou cestu volná, ať se to někomu líbí nebo ne. Nejednou jsem musela razantně klienta požádat, aby si svou oblíbenou hudbu pouštěl i ve sluchátkách potichu. Nebo třeba obvyklý požadavek starších klientů sedět hned za řidičem. Když se mi takové požadavky sejdou dva a místa rozmnožit nemohu? Cestou tam vyhovím jednomu klientovi a cestou zpět tomu druhému. Chce to pevné nervy a autoritu i u starších lidí.

Čiperní senioři nebo spokojené rodinky s dětmi

Skladba našich klientů je rozmanitá a závisí i na sezóně: v červnu a v září jezdí nejvíce senioři. Můj nejstarší klient měl asi 87 let. Byl to čiperný stařík, který si na každé pauze oběhl několikrát autobus, s úsměvem nastoupil a jelo se dál. Průměrný věk klientů v těchto termínech je nad 70 let. V průběhu prázdnin pak převažují v autobusech rodinky s dětmi a studenti. Nejmladšímu cestujícímu nebyl ještě rok.

Potkala jsem se třeba několikrát s klienty, se kterými jezdívám pravidelně: jeden s námi jel už podesáté, druhý s námi jel 17krát na jedno místo, do stejného hotelu a stejného pokoje. Přiznám se, že mě potěšilo, když mě na nástupišti klienti přivítali slovy: na vás jsme se, paní Jitko, těšili. Jen si v tu chvíli vzpomenout, jak se zrovna oni jmenují.

Když vysadím posledního klienta v poslední destinaci, nastává pro mě ještě pár minut práce. Musím ve spolupráci s delegáty zkoordinovat časy odjezdu klientů, kteří se vrací z dovolené, a pak nastává čas odpočinku. V devíti hodinách si v rámci možností můžu užívat jadranské pobřeží, podniknout krátký výlet nebo se jen tak placatět na pláži.

Hlavně nezapomenout 3P: pas – potvrzení – prohlášení

V covidové době, kdy bylo cestování poznamenáno pandemií, si klienti s sebou museli vozit vstupní prohlášení. A ne všichni byli zdatní si ho zajistit na internetu sami. Většinou generace 60letých a starších. Nejednou se stalo, že jsem s dispečerkou dopravy CK musela potvrzení vyřizovat telefonem a klientům ho zajistit před překročením chorvatských hranic. Občas to bylo o fous. V loňském roce k prohlášení ještě přibylo potvrzení o očkování/testování. I toto jsme zařizovali v průběhu průjezdu Maďarskem telefonicky, ale zvládlo se to. Situaci, kdy si klienti nechali doma pas/občanku, jsem taky už řešila. Podařilo se kontaktovat blízkou osobu a ta nás většinou stihla dojet před opuštěním republiky a doklady včas předat. Nebo pokud měl klient štěstí a trasa vedla nedaleko jeho bydliště, po domluvě s řidičem jsme „kousek“ sjeli z trasy.

Máte všichni svého souseda?

Musím zaklepat 3x na dřevo, ale zatím se mi nestalo, že bych nějakého klienta zapomněla vyzvednout nebo nechala někde na parkovišti po pauze. Už jsem se ale vracela pro klienta jiného autobusu, který už přejel hranice, a klienta nechali v Bratislavě na nástupišti. Asi jsem zatím dítě štěstěny, protože vždy jsem s autobusem dojela tam i zpět bez poruchy.

Vloni jsem si vyzkoušela, jako záskok za Standu, TP pro polské klienty a s polskou posádkou řidičů. To byl zážitek! Narychlo jsem se naučila několik nejpotřebnějších frází a vyjela s mottem: děj se vůle Boží. Poláci jsou jiná nátura, ale dle zpětné vazby byli spokojení, i když jsme se domlouvali, jak se dalo (občas i anglicky), přestože jsou si naše řeči tolik blízké, nikoliv však podobné.

Cestování na vlastní pěst (a třeba tipy, kam se vydat…)

Můj (nejen) cestovatelský parťák Standa procestoval už kus světa a svou touhou poznávat nová místa nakazil i mě. 90 % cest podnikáme se Standou po vlastní ose.

Belgie
Benátky severu, město Bruggi jsem chtěla navštívit už dlouho a nezklamalo mě. Moc na mě zapůsobil středověký hrad Bujón (Bouillon).

Maroko
Čtyřdenní pěší trek pouští, urazili jsme až 25 km za den. Jen já, Standa, 2 místní beduínští průvodci a 3 velbloudi. Naši průvodci, žijící celý život v poušti, ovládali dokonale několik řečí (anglicky, německy, italsky, francouzsky, rusky) a já z toho měla docela mindrák. Po čtyřech spolu strávených dnech se s námi kluci rozloučili mile česky: mějte se hezky a přijeďte zpátky.

Norsko
Vidět polární záři, byl můj sen. Nevyšel. Zato výšlap na skalní Kazatelnu Preikestolen, plavba lodí mezi fjordy i Trollí stezka Trollstigen, to jsou pro mě nezapomenutelné zážitky. Neznáte norštinu? Nevadí! Při výběru zmrzliny v bufetu jsem marně louskala norské názvy. A vtom, slovenština! Obsluhující mladík mi slovensky poradil.

Foto: Norsko – Praikestollen

Jordánsko
V Mrtvém moři jsem si potvrdila teorii, že tady se nikdy nikdo neutopil. Ani já jako neplavec, jsem ke dnu nešla. Prohlídka skalního města Petra byla nezapomenutelná. Bohužel, Jordánsko je chudá a hodně špinavá země. Všude kartony, igelitové obaly, PET lahve, jedno velké smetiště.

Island
Dárek k padesátinám. Jednodenní polární bouře, kvůli které jsme nemohli opustit ubytování ani na krok. Koupání v přírodním vřídle při teplotě pod nulou, to bych přála zažít všem.

Foto: Koupání na Islandu

Benátky
Pro člověka, který má fobii z davů, naprosto nemyslitelný cíl. Proto jsme využili klidné covidové období. Vždy přeplněné uličky Benátek byly téměř prázdné, na náměstí před bazilikou sv. Marka bylo jen pár turistů, nikde jsme se nemuseli tlačit, a dokonce jsme se za poloviční taxu povozili gondolou.

Florencie
Po víkendové prohlídce tohoto úchvatného města mě hrozně bolelo za krkem. Není divu, když jsem neustále koukala na malby v palácích a dómech, které povětšinou byly po stěnách a na stropech.

Oděsa
Katakomby a křenovice. Ochutnávka křenovice, což je několikrát přepálené víno, v kterém je naložen křen a chilli papričky, proběhla v oděských katakombách. Dle zdejšího průvodce se má obsah štamprle ihned polknout. Já však chtěla vychutnat/degustovat a věřte mi – viděla jsem všechny svaté. Měla jsem co dělat, abych se neudusila – takovou to mělo sílu, vůbec se nedalo nadechnout. Ukrajinu jsme navštívili v období loňského adventu a už tehdy bylo cítit napětí obyvatel ze situace, která tam je teď.

Docela se těším na sezónu 2022. Kolik známých tváří znova potkám, co se přihodí a jak se to tam na jihu změnilo? Osobně mám ještě v plánu Gibraltar, španělskou stezku Camino del Rey, láká mě Madagaskar a Finsko.

Tak cestování, a tomu s cestovkami zvlášť, zdar!