Petr Václav: Čas má vlastní záměry
„Jsou témata, která vás natolik fascinují a jsou natolik nosná, že z nich nakonec vznikne opravdu něco dobrého. A klidně o tom můžete být po mnoho let přesvědčen jen vy a pár vašich přátel,“ říká režisér a scenárista Petr Václav, který se svými náměty rovněž uspěl ve scenáristické soutěži FILMOVÉ NADACE, společném projektu energetické firmy innogy, České televize a Barrandov Studio.
Jaký byl důvod, že jste se rozhodl přihlásit do scenáristické soutěže FILMOVÉ NADACE?
Prostý. Cena byla finančně dotována a také jsem počítal s tím, že ocenění scénáře by mi mohlo pomoci ve financování projektu.
Jak jste se vlastně o soutěži dozvěděl?
Předpokládám, že jsem o nadaci věděl, tak jako kdekdo, kdo se pohybuje ve filmovém prostředí.
Váš první oceněný nadační scénář v roce 2009 se jmenoval Nikdy nejsme sami. V jaké byl fázi, když vás napadlo se do soutěže přihlásit?
Mám dojem, že to byl hotový scénář. Pravděpodobně jsem v něm před realizací ještě změnil pár věcí, což je obvyklý proces.
Ze scénáře následně vznikl film, který měl premiéru v roce 2016. Je sedm let hodně nebo málo mezi oceněným scénářem a samotnou realizací?
Je to moc, samozřejmě. Ono je to ale spíš pět let, protože jsme točili v roce 2014. V roce 2009 jsem pracoval na jiném projektu, jehož velmi přepsanou verzi bych rád dostal do realizace v blízké budoucnosti. O rok později jsem odjel do Říma, abych tam pracoval na dokumentaci a začátku psaní scénáře filmu Il Boemo. Když byl scénář hotov, dostal jsem se do situace, kdy projektu nikdo nevěřil, všem připadl příliš velký, ambiciózní, jedním slovem nerealizovatelný. Musel jsem tedy čekat, proto nás s producentem Janem Macolou napadlo natočit něco za málo peněz, a tak vznikla Cesta ven.
A Nikdy nejsme sami?
Do příprav Nikdy nejsme sami jsme šli poté, co jsme se vrátili z Cannes, kde jsme uvedli Cestu ven v jedné nezávislé sekci. Mezitím jsme ještě stihli natočit v Praze a Itálii dokumentární portrét o Josefu Myslivečkovi Zpověď zapomenutého, což pro nás byla zároveň příprava na Il Boemo. A rozhodli jsme se, že pro protagonisty Cesty ven vymyslíme jednoduché road-movie, které bude moci vzniknout hned po Nikdy nejsme sami. A to byl Skokan, jehož jsme točili následující léto. Najednou jsem měl období, kdy jsem točil každý rok, a potom jsme naopak museli tak šíleně bojovat o Il Boemo, že z toho vzniklo několik let příprav a čekání spojeného s finančními problémy. Financování filmů je komplikovaná záležitost a já nemám jinou odpověď než to, že se musí stále psát dál, stále něco podnikat a točit to, co vám je zrovna umožněno točit.
To znamená, že kromě těchto nám známých projektů máte jiné v šuplíku?
Existuje celá řada témat, jímž se scenárista věnuje nějakou dobu, občas i hodně pečlivě, a která se nakonec projeví jako málo nosná, neprosaditelná či jinak problematická nebo nezralá. To je ta ponořená část ledovce, kterou publikum nikdy nevidí, a může se ptát, co vlastně takový filmař nebo scenárista dělá, když točí jen třeba jednou za pět let. On jednoduše také pracuje na projektech, které z mnoha důvodů nikdy nevzniknou. Pak jsou ale témata, která vás natolik fascinují a jsou natolik nosná, že i kdybyste řadu let o tom byl přesvědčen jen vy a pár vašich blízkých, tak po nich jdete, a nakonec z toho vznikne něco opravdu dobrého.
Proč je podle vás tak málo soukromých koproducentů, kteří by podobně jako innogy dlouhodobě podporovali český film?
Protože kinematografie obecně není považována za umění, ale za průmysl. Panuje názor, že si producenti mají pomoci sami, v rámci tradičního filmového financování. Jenže náročné filmy často nesplňují kritéria komerční zábavy, a tak nemají šanci na dostatečné financování. Veřejnoprávní prostředky jim nemohou stačit a komerční peníze televizí a platforem jim nejsou svěřeny. Proto producenti hledají pomoc u soukromých zdrojů. České specifikum je v tom, že se naše kultura regeneruje po desetiletích totalitní destrukce, po které od roku 1990 začal vládnout klausovský názor, že si kultura na sebe musí umět vydělat, jinak to není dobrá kultura. Obecně je kultura považována spíše za nadstavbu, ne-li za snobárnu, nikoli za základ, bez něhož není společnost společností.
V roce 2011 jste uspěl v nadační soutěži s námětem o skladateli Josefu Myslivečkovi.
Tomuto projektu jsem věnoval opravdu hodně času a energie, počínaje samotnými rešeršemi přes cesty po Itálii až po čas strávený v knihovnách. Námět tedy nebyl pouhý kus papíru nebo vyjádření nějakého zájmu. Skrývalo se za ním ohromné množství práce. Nerozepsat ho následně do scénáře by bylo jako si koupit lahev piva, otevřít ji, nalít do sklenice a tu pak vylít.
Kdybyste měl srovnat natáčení filmů Nikdy nejsme sami a Il Boemo, co bylo stejné?
V principu je vše vždy stejné. Musíte film co nejlépe obsadit a stejně tak se obklopit nejlepšími spolupracovníky. Pak musíte naplnit natáčecí plán, máte stále málo času a každý den musíte úspěšně natočit to, co je stanoveno. Víte, že vše, co se nepodaří, prostě už nebudete moci opravit ani jinak nahradit. Proto je natáčení vždy tak intenzivní záležitost. Vše se odehrává „právě teď“. Musíte být připraven, jít naplňovat to, co máte v hlavě a na papíře, a zároveň musíte být otevřený improvizaci i možnostem, které nabízí až samotný okamžik, v němž záměr naplňujete. A dát prostor lidem, jejichž energie, citlivost a nápady proměňují napsaný text. To jsou zejména herci, kteří nesmí jen odehrát, co jste jim napsal, ale překvapit vás i sebe samotné inspirací, citlivostí a energií. To je princip, na němž se nic nemění.
Režisér Petr Václav - Foto: Anastázie Čepelková
A co se lišilo?
Nikdy nejsme sami byl film, který stál málo peněz, protože jsme vše dělali sami a nestandardně. Mrtvou krysu jsem si jel sám sebrat do zatáčky, kde ji starosta vsi viděl přejetou. Veškeré dekorace i rekvizity měla na starosti jedna osoba. Neměl jsem skriptku, využívali jsme co nejvíce prostředí, které jsme měli k disposici, tak jak bylo. Il Boemo byl v tomto ohledu jiný, ale i tam jsme do jisté míry využívali této výchovy „kulturou chudoby“, protože jinak bychom film nikdy nedokončili za tak relativně nízký rozpočet. Ale oproti Nikdy nejsme sami, kde jsme se dohodli se starostou, s majitelkou samoobsluhy, se sousedy a s ředitelem věznice, jsme nyní jednali s neuvěřitelným počtem institucí, muzeí, divadel a s mnoha majiteli historických paláců.
To je, předpokládám, u filmů s historickou tématikou nezbytné.
Vizuální stránka u Il Boemo samozřejmě byla velká položka, soustředilo se na ni velké úsilí. Stavěli jsme divadelní dekorace i celé zákulisí divadla, jinde jsme naopak spoléhali na interiéry, které byly vybrány tak, abychom do nich museli zasahovat jen minimálně, protože jinak by se film velmi prodražil. Jenom obhlídky na Il Boemo byl velmi obsáhlý proces, velké cestování. V Římě jsme šili kostýmy. V Praze jsme nahrávali hudbu, kterou jsme nalezli v archivech a kterou nikdo před námi od skonu Myslivečka nezahrál, natož pak, aby ji nahrál. To vše vyžadovalo dlouhé přípravy a finanční investice značný čas předtím, než se spustilo samotné natáčení.
Jistě svoji roli hrálo v Il Boemo i mezinárodní obsazení.
Obsazení bylo převážně italské, a proto byl pro mě casting velké dobrodružství, neboť jsem na začátku tohoto procesu italské herce neznal. Nová byla také spolupráce s pěvkyněmi a pěvci. Kvůli koprodukci s Českou televizi jsem potřeboval také známé české herce. Karel Roden, Lenka Vlasáková nebo Zdeněk Godla mi pomohli splnit tento požadavek, ačkoli to pro ně byla spíše jen krátká zjevení než role. Na práci s herci byl Il Boemo podstatně náročnější než moje předešlé filmy. Museli jsme respektovat různé akcenty. Například německý herec Mozarta si musel osvojit rakouský přízvuk a italštinu, kterou neznal. Jedna z hereček, která je Římanka, ale z mnoha důvodů jsem ji vybral do role Benátčanky, musela pracovat s jazykovým poradcem, aby se zbavila římského přízvuku. Barbara Ronchi se musela naučit zpívat árie tak, aby byla naprosto důvěryhodná v playbackových scénách. A o Vojtěchu Dykovi ani nemluvě. Ten se musel naučit veškeré italské dialogy a k tomu ještě i němčinu. Lana se učila hrát na klavír.
Dobu minulou je potřeba vnímat jinak než současnost, že?
Herce jsem právě z tohoto důvodu musel orientovat tak, aby lépe chápali ducha doby 18. století. Protože zbavit se nánosu současnosti není pro každého tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pro mě samozřejmě byl film naprosto jiný v tom, že jsem nenatáčel v rodném jazyce. To vyžaduje celou řadu opatření, která potřebujete, abyste si byl jistý, že někde neděláte chybu v pravdivosti dialogu, kterou třeba sám nemůžete slyšet.
Prozradíte, na čem právě pracujete a na jaký film se mohou diváci těšit?
V současné době připravujeme film, který se odehrává opět v 18. století, ale tentokrát v Paříži.
Rozhovor připravil Martin Pitro pro www.filmovanadace.cz.
