Tomáš Lazecký: Kazety a analogové systémy byly moje dětství
FILMOVÁ NADACE, společný projekt innogy, České televize a Barrandov Studio, při vyhlašování vítězů scenáristické soutěže udělila jednu ze dvou cen v hlavní kategorii Tomáši Lazeckému za jeho text s názvem Analog.
A jaký je ve stručnosti děj? Michal, kolem něhož se celý příběh točí, je po smrti. Byl milovníkem staré analogové techniky a většina jeho myšlenek a citů patřila minulosti. Jedna z protagonistek příběhu se vydává za sestru zesnulého a vlastní údajnou nahrávku jeho předsmrtného vzkazu. Audiokazeta svede dohromady několik lidí, kteří minulost řeší každý po svém. Po předávání cen na filmovém festivalu v Karlových Varech jsme se laureáta jednoho z ocenění zeptali na okolnosti vzniku scénáře a jeho další plány.
Co vás na psaní filmových scénářů láká?
Film je médium, u něhož jsem strávil podstatnou část života. V rámci studia jsem psal krátké povídky nebo rozhlasové hry, ale pouze u filmu mám pocit, že vím, co dělám. Také to je jediné médium, u něhož nemívám tvůrčí blok. Nikdy se mi nestává, že bych nevěděl, kam by měl scénář směřovat, dokážu tak psát velmi rychle. První verze scénáře Analogu, což je verze, za kterou mě ocenila nadace, vznikla za pouhé dva týdny.
Co bylo vaší největší inspirací při psaní scénáře, za nějž jste dostal cenu FILMOVÉ NADACE?
Některé klíčové scény jsou inspirovány událostmi z mého života, ale osobní život nechci v médiích rozebírat. Dalším významným zdrojem inspirace je pro mě současná japonská kinematografie, především pak filmy tvůrců jako Shunji Iwai, Shinji Aoyama nebo Akiko Ohku.
Jste příznivcem či obdivovatelem analogových přístrojů, analogové techniky?
Analogová technika byla součástí mého dětství, vyvolává ve mně pocity nostalgie, ale není to něco, co bych vyhledával. Většina mých zájmů je spojena s digitálním světem.
Jaký je největší rozdíl mezi oběma médii – zejména ve vztahu k tomu, jak jste fenomén analogu použil ve svém scénáři? A co by tedy měl analog ve vašem filmu symbolizovat?
Analog se ve scénáři pojí s minulostí a vzpomínkami, digitální média pak se současností a změnou vnímání reality. Víc bych prozrazovat skutečně nechtěl.
Jak moc je ve scénáři důležitá estetika či podoba přístrojů, které k zaznamenávání či přehrávání zvuku v analogovém systému sloužily?
V první verzi scénáře záleželo primárně na tom, že šlo o starou techniku, ale v současné verzi, na níž stále pracuji, se její význam výrazně posunul. Podoba je důležitá kvůli protagonistce příběhu, ale nemůžu prozradit proč. Odhalil bych něco, na co by měl divák přijít až při sledování filmu. Ale dokud nedopíšu poslední větu, může se to znovu změnit. A pak to může změnit režisér nebo producent. Těžko se mluví o uměleckém díle, které má daleko k finálnímu tvaru.
Co především byste chtěl, aby bylo hlavním sdělením vašeho filmu?
Patřím k autorům, kteří neradi prozrazují sdělení jejich textů. Chci divákům poskytnout víc prostoru k interpretaci. Stejně tak je možné, že se můj scénář pouze ptá. Na jisté otázky neumím odpovědět.
Připravila Markéta Horešovská pro www.filmovanadace.cz, foto Dominika Turečková.
